Rss

Archives for : Astrofyzika

Podivné spirální galaxie matou astronomy

SpiralJet_nraoS pomocí dobrovolníků programu Galaxy Zoo detekoval tým astronomů zajímavý a neobvyklý typ galaxie, jenž může vnést více světla do zrodu hvězdných ostrovů v mladém vesmíru.

Spirální galaxie J1649+2635 leží od našeho slunečního systému asi 800 milionů světelných let a je podobná naší Mléčné dráze. Ve směru obou galaktických pólů se však od jejího centra táhnou obrovské výtrysky subatomárních částic uhánějící od středu galaxie rychlostmi blízkými rychlosti světla. Problémem je, že u spirálních galaxií běžně takovéto proudy částic nepozorujeme.

„Tyto výtrysky nacházíme hlavně u eliptických galaxií, vzniklých sloučením dvou či více galaxií spirálních. Není nám jasný ani mechanismus, jenž takovéto jevy způsobuje,“ vysvětluje Minnie Mao z Národní radioastronomické observatoře (NRAO).

Doposud známe pouze čtyři podobné spirální galaxie. První z nich se podařilo zachytit v roce 2003 kombinací pozorování radioteleskopů observatoře VLA a Hubbleova kosmického teleskopu v optickém pásmu. Druhá – pojmenovaná Speca – objevená v roce 2011 se nachází ve vzdálenosti 1,7 miliard světelných let od nás. S okolními asi šedesáti galaxiemi tvoří součást hmotné kupy – tu posledních několik let pozorují odborníci právě za účelem pochopení galaktické evoluce v dobách mladšího vesmíru.

Continue Reading >>

Pátrání po dalších dvou záhadách supernovy 1987A

SN87A_345_ALMA_HST2Dva astronomické týmy se opět zaměřily na oblast pozůstatků po supernově 1987A v pásmu vlnových délek od rádiových až po daleké infračervené.

Tato supernova patří právem mezi nejznámější. Díky relativní blízkosti (přibližně 167 000 světelných let od nás) se z ní stala nejpodrobněji zkoumaná supernova v historii. Její exploze byla poprvé pozorována 23. února 1987 Ianem Sheltonem a Oscarem Duhaldem na chilské observatoři Las Campanas. Zdroj se nacházel v satelitní galaxii Mléčné dráhy – ve Velkém Magellanově oblaku. Těsně po oznámení se na dané místo oblohy zaměřily snad všechny teleskopy jižní polokoule.

Nejeden z vás si jistě vzpomene na mediálně dlouho a důkladně propíranou senzaci údajně nižší rychlosti světla, než jak ji Albert Einstein zasadil do rámce STR. Šlo o to, že několik hodin předtím, než k nám doputovalo světlo obří exploze, zachytily tři pozemské detektory neutrin sérii silných signálů. Vyplývalo z toho snad to, že světlo má nižší rychlost, než jsme se doposud domnívali? Převratnější objev si snad nedovedeme představit – rychlost světla tvoří základní pilíř našeho zkoumání vesmíru. Pokud by se byť jen drobně odlišovala od doposud stanovené hodnoty, podkopalo by to veškeré základy fyziky či kosmologie. Vyrojilo se mnoho teorií více či méně bizarních, ale Einsteina z pomyslného piedestalu samozřejmě nikdo nesesadil. Nakonec se totiž spolehlivě prokázalo, že čelu šokové vlny samotné exploze trvalo dvě až tři hodiny, než se probilo hustou polévkou částic z centra hvězdy na povrch. Až poté se mohly fotony vydat na svou pouť vesmírem. Neutrina samozřejmě žádný podobný problém nemají – s hmotou takřka neinteragují, proto se z centra hvězdy bez jakýchkoli problémů či zdržení začala šířit okamžitě, a tím k nám mohla dorazit v dostatečném předstihu. Jedna záhada tedy byla vyřešena.

Continue Reading >>

Ian Morison – co se dělo a děje ve vesmíru?

Continue Reading >>

Výzkumy v AsÚ AV ČR: Prostorové mapování galaktického centra pomocí rentgenové polarimetrie

asu   Přestože astronomové mají k dispozici velmi detailní pozorování vnitřních částí naší Galaxie v mnoha spektrálních oborech, celková struktura blízkého okolí galaktického středu je doposud neznámá. Objekty ležící nepochybně v různých vzdálenostech se nám promítají na nebeskou sféru a jejich skutečná poloha v prostoru tedy zůstává pozorovatelům skryta. Frédéric Marin z AsÚ a jeho spolupracovníci navrhli a otestovali metodu, která umožňuje stanovit úplnou prostorovou pozici molekulárních oblaků v centrální části Galaxie.

Střed naší Galaxie, nacházející se ve vzdálenosti 8 kiloparseků, ukrývá ve svém středu objekt označovaný Sagittarius A* (zkráceně Sgr A*), nejbližší známou černou veledíru. V jejím bezprostředním gravitačním dosahu se nachází několik oblastí tvorby hvězd a také obří molekulová oblaka. Toto prostředí činí z galaktického centra vzdálenou laboratoř pro zkoumání procesů spojených s akrecí materiálu na černé díry. V současnosti se však zdá, že aktivita tohoto komplexu je velmi nízká, podle odhadů pohltí černá díra Sgr A* sotva 10 na mínus osmou slunečních hmot ročně.

Continue Reading >>

Square Kilometre Array

Continue Reading >>

Konverzace s astrofyziky: CMB

Continue Reading >>

Čtyři supernovy za cenu jedné

Doplňující článek s více informacemi ke včerejší aktualitě o čtyřnásobném zobrazení supernovy SN Refsdal gravitačním čočkováním mezilehlého objektu:

http://www.osel.cz/

Continue Reading >>

Strašidelné uspořádání kvasarů vzdálených miliardy světelných let

Simulation of large scale structure  Dalekohled VLT odhalil uspořádání rotačních os supermasivních černých děr podél velkorozměrových struktur vesmíru

   Nová pozorování provedená pomocí dalekohledu ESO/VLT v Chile odhalila pozoruhodné uspořádání v největších strukturách hmoty ve vesmíru. Tým evropských vědců objevil, že rotační osy centrálních supermasivních černých děr ve sledovaném vzorku kvasarů vzdálených od sebe i miliardy světelných let jsou skloněny ve stejném směru. Zdá se také, že mají tendenci se orientovat podél struktur kosmické pavučiny, ve kterých se kvasary nacházejí.

Continue Reading >>

Kip Thorne – The Science of Interstellar

Tak tuto knihu toužím mít doma víc, než film…

Thorne_book

Continue Reading >>

Největší vesmírný teleskop

0.uvod_11   Na oběžné dráze Země i v poněkud vzdálenějších částech Sluneční soustavy krouží velký počet vesmírných dalekohledů různých druhů, velikostí i určení. Veřejnost zná především legendární Hubbleův kosmický teleskop (HST – Hubble Space Telescope), který přinesl revoluci v oblasti astronomie a vesmírných teleskopů obecně. Hubble je proto také mnohdy mylně pokládán za největší dalekohled ve vesmíru. To je však omyl. Doposud největším dalekohledem, který se vydal za hranice zemské atmosféry je Herschelova vesmírná observatoř, za kterou stojí Evropská kosmická agentura.

Continue Reading >>